THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Snímkem MANDERLAY se dánský nonkonformista Lars von Trier po dvou letech opět vrací k v mnoha ohledech provokativní „americké trilogii“, která byla započata úvodním a na poměry režisérovy tvorby výrazně netradičním DOGVILLE (celý triptych by měla uzavřít závěrečná část s doposud pracovním názvem WASHINGTON).
Po epizodě s nepříliš šťastným koncem v městečku Dogville se Grace spolu se svým otcem vydává na cestu zpět do Denveru. Nicméně nic není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát a jejich poklidná cesta a „filosofické disputace" jsou přerušeny na farmě v jižanském Manderlay s prosbou o záchranu jednoho z černošských dělníků před bičováním. Ještě stále idealismem prostoupená a angažovaná Grace se i přes otcovo ironizující, přesto pravdivé varování opět vrhá do víru událostí. Dech beroucí zjištění, že i po sedmdesáti letech od jeho zrušení je otroctví stále prakticky aplikováno, dává mladickému idealismu Grace s poměrně úzce zaměřeným pojímáním příčin a následků opět další příležitost, jak učinit svět lepším místem pro život, aniž by z hlediska životní nezkušenosti byly brány v potaz možné negativní následky, které mohou velmi lehce vyplynout i ze striktně kladného konání. Po krátké epizodě, v níž dosáhne faktického zrušení nevolnictví s dojmem dobře vykonané práce, za níž se jí se od zúčastněných dostává spíše apatie a zmatku, se rozhodne na farmě nějaký čas zůstat a naučit její obyvatele základům demokracie a svobodného bytí.
I v další části rozehrává von Trier mistrně spletitou mozaiku lidských osudů, pohnutek, zešměšňování předsudků či palčivou otázku otrokářství a lidské svobody a ačkoliv jednotlivá témata nejsou o nic méně závažná, než ta v předchozím snímku, pracuje s nimi poněkud odlišně. Jakkoliv se implicitně zaměřuje na americký kontinent, dělá si posměšky z maloměšťáctví, domnělého liberalismu, apod., pracuje s podobnými prvky spíše jako se symboly, které tvoří velmi tvárný materiál pro demonstraci jeho protichůdných myšlenek a ideálů. A tak zatímco se DOGVILLE vyznačoval intimní a velmi sevřenou atmosférou s dojmem bezčasí a neurčení místa se silným filosofickým podtextem, MANDERLAY adresuje jednotlivá témata poněkud jiným způsobem a využívá spíše psychologicko-sociologických rekvizit, které nikterak nezaostávají v provokativnosti a podnětnosti jednotlivých myšlenek. Téma svobody a demokracie či boření předsudků a zažitých schémat není pouze leitmotivem aktuální snímku, ale při bližším pohledu se velmi přirozeně prolíná celou Trierovou tvorbou. V mnoha hledech tak režisér uplatňuje podobná narativní schémata, která často operují s pojmy dobra a zla, jenž se ovšem v jeho podání nevyznačují kategorickou dualitou, ale jsou schopny pojmout široké spektrum odstínů.
Tomuto faktu pak musí často nevědomky čelit Grace, která se na skupině bývalých otroků snaží tu s menším, jinde větším úspěchem aplikovat své pojetí didaktických zásad a pokouší se jim ozřejmit principy svobody a demokratického uspořádání tak, jak jej chápe Západní civilizace. Často však naráží na vlnu nezájmu, nejistotu z budoucnosti či neschopnost jednat autonomně. To, co by měl mělo být didaktickým procesem pro skupinu bývalých otroků, je především životní lekcí pro ni samotnou a pro její úzké nazírání světa bez vědomí možných následků - např. po vykácení zahrady bývalé „Paní“ a majitelky farmy pro opravu nuzných obydlí jednotlivých otroků záhy zjišťuje, že stromy v zahradě sloužily jako větrolam a každoroční písečná bouře takřka nenávratně zničila nově oseté pole.
V mnoha ohledech se také snímek tematicky dotýká obyvatel postkomunistických států, zejména pak v okamžicích, prosvítá-li explicitní otázka „Je svoboda žádoucí“? Jak přistupuje člověk, který byl celý život nucen pohybovat se v úzce vymezených mantinelech, k takovému pojmu? Dokáže ji vůbec přijmout? Von Trier je v tomto směru výtečný vypravěč a manipulátor, který téměř každý okamžik nabízí přehršel matoucích a často protichůdných otázek, které by mohly rozproudit polemiku, sám však zůstává v nestranné pozici, aniž by kategorizoval, případně odpovědi nabízel.
Jakkoliv MANDERLAY tematicky navazuje na předcházející DOGVILLE a po formální i obsahové stránce pracuje s podobnými rekvizitami, je v mnoha ohledech odlišný. Znalé již příliš nepřekvapí stylizovaná výtvarná stránka snímku – schematické divadelní kulisy, často roztřesená ruční kamera, úsporné herecké etudy a tak je třeba vtáhnout do popředí další nové atributy. Náhrada distingované a jemné Nicol Kidman v podobě Bryce Dallas Howard dává postavě Grace poněkud jiný, výrazněji angažovaný a živelný rozměr, který zcela vymazává dřívější tiše snášené utrpení a do řešení problémů vstupuje s jistou rozhodností, podobně jako nově obsazený Willem Dafoe v lehce sarkastické postavě jejího otce. Tam, kde se DOGVILLE vyznačoval intimitou, vážností a takřka akademicky pojatým divadelním projevem, nyní navíc spolehlivě funguje lehce naznačená ironie, která však nikterak obsažené myšlenky nebagatelizuje, naopak podtrhuje jejich vážnost. Silných momentů a katarzních zvratů nabízí MANDERLAY více než dostatek, ať už je to vykonání popravy a polemika o právu takto učinit či závěrečné ponaučení a vystřízlivění Grace, jehož jsme mohli již jednou být svědky také v DOGVILLE a které opět v Trierově syrovém a „nelítostném“ duchu nechává hlavní představitele doplácet na svou dobrotu a příliš zidealizované nazírání světa. Podobně jako předchozí snímek, i MANDERLEY je nabitý hereckými hvězdami a vedle hlavní představitelky lze spatřit výtečného Dannyho Glovera v roli životem obroušeného předáka skupiny otroků, Trierovu stálici Udo Kiera v osobě jednoho z gangsterů či poutavý hlas Johna Hurta jako nikdy nespatřeného vypravěče.
Lars von Trier natočil důstojný druhý díl zamýšlené trilogie, která si v mnoha ohledech nezadá se snímkem předchozím. Nicméně kategorické srovnání obou dosavadních děl by bylo krokem do prázdna, protože každý z nich dokáže obstát sám o sobě a v nemalém množství atributů se rozchází. Co možná mírně stěžuje pozici MANDERLAY je fakt, že nese stigma druhé části s mnoha stejnými vizuálními i obsahovými schématy; myšlenková stránka je však stejně silná a stále více než aktuální. Zdá se, jakoby snímek i přes vážnost témat v mnohém zvolnil a spolu s niterným dospíváním Grace se podvolil břitké ironii a lehkým náznakům sarkasmu, tvoříce tak protiklad striktní vážnosti a dusivé atmosféře DOGVILLE. Von Trier i nadále v duchu své nejlepší tradice nabízí dostatečné množství témat k vlastnímu přemýšlení a je jen na vás, jaký postoj zaujmete.
--- Autorkou použitých fotografii je Astrid Wirth ---
MANDERLEY je důstojným pokračováním Trierovy "americké trilogie", které i přes mnoho styčných bodů přistupuje k vytyčeným tématům opět trochu jinak a ve srovnání s intimitou a sevřeností DOGVILLE pracuje s odlehčenou ironií a sarkasmem. Ačkoliv již aktuální snímek tolik nepřekvapí, zejména díky podobným vizuálním i obsahovým schématům, jedná se o silné dílo, které opět v duchu Trierovy provokativní tvorby adresuje množství aktuálních otázek.
8,5 / 10
Vydáno: 2005
Vydavatel: Zentropa
Stopáž: 139 min.
MANDERLAY
[Denmark, Sweden, Netherlands, France, Germany, USA 2005]
Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hrají: Bryce Dallas Howard, Willeml Dafoe, Danny Glover,Isaach De Bankolé, Michaël Abiteboul, Jean-Marc Barr, Udo Kier, Jeremy Davies a další.
Premiéra v ČR: 27. 10. 2005
Premiéra v SR: 4. 5. 2006
K Pavlově recenzi opět není co dodat. Ve srovnání s Dogvill tu přibývá sociálních otázek, po shlédnutí budete možná déle přemýšlet o otaznících do kterých film často naráží. Ubývá však stísněnosti, dusnosti, bezvýchodnosti a schopnosti rozcupovat diváka v křesle biografu na malé kousky, v čemž je Lars von Trier mistrem nad mistry – a toho je jednoznačně škoda.
Dogville je Dogville, ale i tak velmi masózní.. Trochu chyběla Nicole Kidman?
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.